Šestý měsíc s Andrejkou (a Sandrou)

by - středa, ledna 31, 2018

Tak jsme "oslavili" půl rok. Víte, co je na tom půlroku s Andrejkou nejzajímavější? Že už si snad ani nedokážu vzpomenout, jaké to bylo, když s námi nebyla. Myslím, že je to tak přirozené, že s námi je. Dokonce mě někdy dokáže tak nabít pozitivní energií, prostě jen tím, že je...až si říkám, že prostě ona k nám (ke mně) musela přijít, abych zvládala nálady Sandry (prvorozené) :D I když...kdo ví, jestli mě Andrejka bude nabíjet energií za pár měsíců že... Ono totiž...

Už to není úplně takový andílek. Začíná se pěkně rozčilovat, vztekat a dělá grimasy. Celý den. Doteď to byl spíš pozorovatel našeho rodinného života a tak nějak si (většinou bez asistence) hrála s hračkou. Jo, chechtala se na nás, usmívala se a dělala různé zvuky. Ale najednou je chvilku sama a je nespokojená. Tak jsem k ní poslala Sandru a bylo ticho :D Začíná se nám teda, Andrejka, celkem rozvíjet. Nebo jak bychom to řekli :D

Její nervozita pramení ale i z toho, že se jí vyklubaly v tomto období do šestého měsíce hned dva zuby. Nejdříve jeden, tuším vlevo dole. A do tří dnů druhý - vpravo dole. Den před "vyklubáním" jsem říkala manželovi, že už jdou ty zuby v dásni cítit a on, že ne, že to je brzy ještě. A vida...druhý den se sprchuju a přijdu do obýváku a manžel říká, že malé cinká v ústech lžička o zoubky (hrála si s ní). Když to porovnám s první dcerou, tak... Sandra byla už při prvním zubu hysterická a řvala "bezdůvodně" celé hodiny. Andrejka byla nervózní, plačtivější, ale stačilo jí vzít na ruce a byl klid. A tím myslím úplný. Dobře, teda u manžela to sem tam není úplně tak v klidu. U mě to zatím fungovalo vždy :) Pro zajímavost - Sandra se vždy uklidnila jen u tatínka a u mě řvala dál. Jo, ty holky jsou tak jiné, že to je až neskutečné...:))

Pohybově došla na to, že jí to nikam nejde, ale za mým telefonem nebo sluchátkama v posteli by chtěla vždy. A pak se vzteká, že jí to nejde :D Zbožňuje chytání si noh a cucání si palců na nohách. Vše, ale fakt vše rve do pusy. Slintá. Hračky si překladá z ruky do ruky. Na bříšku se dokáže už zarotovat o 180 stupňů a sem tam už i zacouvat o takového půl metru, takže už si dávám sakra pozor, kam jí pokládám, když si potřebuju třeba připravit kočárek na balkón na uspávání.

Jo, my totiž stále uspáváme v kočárku. A schválně píšu, pro někoho neoblíbený, tvar: "my". Protože prý i to dítě do cca jednoho roku a déle bere matku a sebe jako jednu osobnost. A to používání tohoto tvaru mi přijde přirozené - však v prvních měsících, letech prožívá vše matka s dítětem. Většinou v době, kdy už chodí do školky to v souvislosti s dítětem nikdo neříká. Teda já o Sandře už mluvím, jako, že ona dělá a ne, že my... Ono taky se už dostala do věku, kdy se neučí nijak nic "nového" (myslím v pohybu, odplenkování a zuby má taky všechny...). Takže Aďka (jak jí doma říkáme) spí stále víceméně v kočárku, ale už i na balkóně bez houpání. Ne vždy, ale už vidím zlepšení. V noci spí fajn - budí se tak max. 3x, což po Sandřiných buzeních i každých 20 minut (i 15x za noc) je nic :D Jen to usínání... A stále spí 4x za den, sakra! Kdo nechápe, tak ať si představí moje nadšení, když usne okolo 20 hod., aby se před 21 hod. vzbudila a byla ready na další minimálně hodinu a až potom se pouštíme do definitivního uspávání. Jak jí mám vysvětlit, že už klidně od 20 hod. může spát až do rána, hm? :D

Začali jsme s příkrmy, když měla cca 5,5 měsíce. I při Sandře jsme tak začínali, ale rozdíl byl v tom, že při Sandře jsem se už modlila za příkrmy, protože jsme bojovali s nějakým bojktotem při kojení, kdy vlastně chtěla-nechtěla-chtěla-nechtěla a strašně řvala. A cítila jsem, že už jsem vyčerpaná (vykojená?) na maximum. Při Aďce nebyl ani jeden problém s kojením - snad ani jednou jsem nezažila, že bych měla pocit, že nemám mléko (jen v porodnici, kdy mi nastoupilo až třetí den po porodu a ne do 24 hod.). A víte co se dokonce naučila? Sama si spustit mateřské mléko! Cca od 4tého měsíce si chytla do úst poloprázdné prso, porejdila po bradavce :D, odtáhla se a čekala. Já mezitím, během chvilky, cítila, že se mi nalévají prsa (doslova v nich hučí :D), ona se chytla a nahltala se asi do 2 minut. Dostatečně. Vydržela vždy i 3 hodiny. Je to normální?! :D
Proto jsem příkrmy brala spíš tak, že "už?!!" a trošku s lítostí. No, jak byla Sandra do příkrmů hned hrrr, tak Aďka sama ještě asi není úplně připravená - stále neví, co má přesně udělat s jazykem, aby si posunula mrkvičku (nebo jinou zeleninku) směrem do krku. Je to takové všelijaké, i se mi zdá, že jí pak bolí bříško trošku. Možná není ještě úplně tak připravená, ale nyní už má 6 a půl měsíce, tak to beru, že prostě příkrmy být musí. Přeci jen v této době mají děti tzv. imunologické okénko (i když četla jsem, že je to jen mýtus, tak kdo ví...), kdy je vhodné vyzkoušet co nejvíce potravin, aby se zabránilo potravinovým alergiím. Ale zase byly i dny, kdy jí příkrm stačil a vydržela i hodinku, dvě bez mléka (tj. nechtěla dokojit, jak to ze začátku u dětí bývá). Stále však více vystrkuje jazykem jídlo ven z pusinky, než aby to posouvala do sebe...ta po mamince, v obžerství, v tomto nebude :DD

Váhy a míry - těžko říct. Vyřadila jsem ale několik oblečků ve velikosti 74, protože když jsem jí do toho rvala, tak řvala jak pavián a vypadala v tom až moc upnutě :D Takže cca těch 74 cm určitě už má, možná i kousek nad. Je těžká, jako fakt, ale víc jak 8 kilo nemá. Dozvíme se na poradně za měsíc.

Sandra tento měsíc na ní zase trošku lépe reagovala. Aspoň v některých situacích. Naučila se jí aspoň říkat dobré ráno a dobrou noc. Sama od sebe jí pusinkuje a říká, že jí "ľúbi" (žijeme na Slovensku a Sandra mluví víc slovensky než česky). Už jí i rozesmívá, Aďka na ní doslova visí pohledem a jde vidět, že jí zbožňuje. O to víc se s manželem bojíme, co vše jí Sandra naučí :D Protože ona je fakt divoká, takže i když je Aďka spíš klidnější, tak se bojíme, že jí Sandra zaučí a taková pohodička to ani s tou druhou nebude... :D No, uvidíme. Sandra jinak stále žárlí, ale to asi jen tak nepřejde.

Už v začátku článku jsem zmínila jaké pocity cítím, když vidím Andrejku. Když se mě někdo zeptá, jaké to je mít dvě děti, tak se většinou těm bezdětným a nebo s jedním dítětem moc nezdá (pravdivá) moje odpověď: "Je to úplně přirozené... jako by to tak mělo být." Netvrdím, že je to procházka růžovou zahradou. Dokonce se už teď děsím okamžiku, kdy bude Aďka lézt, chodit a bude se vztekat podobně jako Sandra. Po novém roce jsem měla Sandru několik dní doma a "válčily" jsme ve třech doma a já si zase jen potvrdila tu frázi "jedno dítě - žádné dítě", když jsem byla zase s Andrejkou sama doma.
Stále ale mám takový ten pocit "osudovosti", že Andrejka měla přijít. Jsou se Sandrou jako jing a jang. Sandra je vzhledem po mně, ale povahou po manželovi. Andrejka je vzhledem po manželovi, ale povahou vypadá po mně. Je to takový mix a nikdy nebudu litovat rozhodnutí mít druhé dítě...

You May Also Like

1 komentářů