Příběh našeho kojení a odstavení - část I.

by - sobota, září 10, 2016

Kojení není tak jednoduché a tak samozřejmé, jak jsem si myslela, že může být. Jako prvorodička, kdy jsem rodila jako jedna z prvních z kamarádek, jsem neměla všechny informace. A měla jsem zažité, že kdo chce, tak ať si kojí. Kdo nechce, tak ať nekojí. A že to prostě nějak, to kojení, půjde. Čím déle jsem se ale válela na rizikovém, tím více jsem četla a hledala na internetu a začala jsem mít pocit, že to s tím kojením nebude vůbec tak jednoduché. A ono fakt, že ne...
kojící matka

Hned na začátek jen napíšu, že nejsem vůbec nějaký extrémní propagátor kojení. Respektive - ano, myslím si, že je to pro dítě dobré, ale kdo prostě nechce, tak ať nekojí. Komu to nejde, tak ať nekojí. Kdo kojí v tajnosti, tak ať klidně tak pokračuje. Kdo kojí na veřejnosti, tak ať klidně tak pokračuje. Nevím, proč se kolem toho stále tak dělá. Ale o tom jsem dnes nechtěla...

Po narození je dobré dítě přiložit max. do 2 hodin k prsu. Nám se to velmi nedařilo. Možná i tím, že laktační poradkyně doběhla doslova za 5 min. před odchodem ze sálu (po 2 hod.) a ani nevypadala, že by měla velmi čas mi něco vysvětlovat. No, hold to je realita některých porodnic...
První den se ani moc kojit nemusí. Dítě si maximálně potáhne mlezivo/kolostrum (= první mléko, které je důležité pro imunitu novorozence) a prý je ještě "napapané" z bříška, takže má výživu a je spíše spavé. Na druhý den se ale už "vesele" a vydatně ozývá a doslova se jen přikládá a přikládá k prsu. Někdo správně, někdo ne velmi úspěšně. Nám se jednou podařilo, pak zase ne...bylo to takové rozpačité a člověku to moc na sebevědomí (jako matce) nepřidá. Sestřičky ani velmi nepomohly - jen zkonstatovaly, že mám použít klobouček na kojení, že prý mám vpadlé bradavky. Jako prvorodičku mě to celkem rozhodilo...než jsem zjistila, že to tak říkají skoro každé. Takže mi je manžel koupil a přinesl do porodnice. Ale i tak jsem je ani nevybalila...nezdálo se mi, že by to s námi bylo až tak zlé :)
zdroj
Toto je tak výstižné :D - někdy opravdu stačí doslova jen křupnutí parkety na podlaze a hotovo... :D

Sandra měla novorozeneckou žloutenku a i když jsem z toho nebyla nadšená, tak to vlastně bylo fajn. Z jednoho prostého důvodu - chodily jsme děti kojit do speciální místnosti (kde se na ně svítilo...hele, nejsem odborník, tak nečekejte správné výrazy :D) každé 3 hodiny a tam byly dvě sestřičky, které nám vždy řekly, jestli to děláme správně a pomáhaly nám. Takže za těch 24 hod., co tam Sandra byla, jsem se to naučila. Zjistila jsem, že jsem jí vždy "skláněla" hlavičku k prsu (jakoby bradu na hrudník) a bylo mi vysvětleno, že ani já se se svěšenou hlavou k hrudníku nenapiju. Takže spíš se muselo to pidi tělíčko (které jsme se všechny prvorodičky skoro bály uchopit) zaklonit. A pak už to šlo a Sandra trhala rekordy, kdy už na druhý den pila i 60 ml během jednoho kojení (některé dvoudenní děti dají 60 ml za celý den).

Takže když jsem konečně věděla "jak na to", tak to bylo jednodušší. Sandru jsem pak už dávala s jistotou k prsu. ALE - stále jsme neměly vyhráno. Ono totiž kojení celkem dost bolí. Řekl vám to někdo? Teda ze začátku. Bradavky si musí zvyknout. Celý ten pocit "tahání" z prsu je takový divný. A podbřišek? To jak když vás někdo zařezává. Prostě nic moc, ale dá se na to zvyknout. A to naštěstí za pár týdnů (3 tuším) přešlo úplně. No, ale i tak jsem měla z kojení pomalu noční můry :)

Bradavky se můžou i pěkně "opotřebovat" (řekněme to takto, přeci nenapíšu, že vycucat skoro do krve) a pak doporučuji natírat stále, po každém kojení, krémem s lanolínem. Do dvou dnů to vždy přešlo. Ale do té doby bylo vždy prvních pár hltů neskutečně bolestivých. Uff...
Aby toho nebylo málo, tak dítě prochází různými růstovými "skoky" (spurty), kdy prostě v určitém týdnu/měsíci více roste a zvyšuje se potřeba pití mléka. Mateřské mléko se sice přizpůsobí zvýšené poptávce, ale chvíli (2-5 dní) to trvá. A to je přesně ta doba, kdy má člověk chuť s tím fláknout. Samozřejmě s tím kojením. To byly dny, kdy jsem mávala Sunarem Sandře před očima a zapřisahala jí, že aťsi dá to moje mléko nebo dostane toto :) V těchto dnech jsem si pomáhala homeopatiky na zvýšení tvorby mateřského mléka + extrémním pitím vody + pitím bylinných čajů na podporu tvorby mléka. Nejhorší krizi jsme měly asi v 3-tím týdnu, kdy jsem neměla mléko téměř vůbec. Ale to bylo i od únavy a všeho toho kolem...je to fakt kolotoč ty první dny.

Vydržely jsme a Sunar nedávali. V cca pátém měsíci už to šlo celkem fajn, jen někdy to bylo o tom, že jsem skoro přecházela z kojení do kojení, protože chtěla jíst snad nonstop. A okolo pátého měsíce se najednou začala odtrhovat od bradavky a řvát. Prý to tak děti dělají zhruba v tomto měsíci. Cucnou si a odtrhnou se a řvou. I hodinu. A člověk je nedostane nazpět, aby se najedli a tak vlastně přestali řvát. Vysvětlování ani doprošování a mávání Sunarem (zase) nepomohlo. U někoho to prý trvá týden, u nás 5 týdnů. To bylo velmi zlých 5 týdnů, to vám fakt řeknu. I proto jsme začali s příkrmy už v 5,5 měsici, protože jsem byla v té době už totálně vyšťavená. Jediné pozitivum - zhubla jsem na 47 kilo a nosila oblečení ze střední :D Chvíli...asi 3 měsíce, teď mám skoro o deset kilo víc :D

A od zavedení příkrmů? Kojí se ještě min. dva měsíce skoro stále se stejnou frekvencí, ale jedno kojení se zpravidla už dá trošku oklamat/postupně vynechat. A najednou nebyl žádný problém. Sandra se i nakojila výrazně rychleji. Do té doby si cuckala i hodinu. Poté už třeba i jen 10-15 minut. Někdy i rychleji. A člověk hned neměl pocit, že půl dne kojil a druhou půlku uspával a přebaloval a tišil křik :)

Kojené děti ale někdy spí hůře. Zvlášť čím jsou starší. Zvyknou si totiž, že v noci si trošku poplačou a hned se nastrčí maminky prso. Děti si na něm pěkně pochutnají a zase sladce spí. Třeba dalších 20 minut. Aspoň Sandra to tak měla a měla noci, kdy se budila každých 20-40 minut. Tím, že už tou dobou spávala se mnou v posteli (to by bylo na dlouhé vyprávění) jsem spala víceméně s odhaleným prsem, aby si mohla kdykoliv cucnout a někdy jsem se opravdu vzbudila jen na tom :D Kdybych měla stále vstávat z postele a nosit si jí na kojení, tak mi asi praskne žilka v hlavě :) Bylo to pohodlné, ale vlastně se stále více na to prso fixovala a v noci ho stále více a více vyžadovala.
Až tak, že se budila i 4-15x za noc (možná i častěji pár nocí). A kdyby to bylo jen o nedostatku spánku (zkuste sice "spát" osm hodin, ale nastavte si budík každých 20 min. ...to je nářez, fakt :D). Ona ještě i zle usínala a hlavně - rvala mi všude prsty. Tahala za druhou bradavku. Škrábala po obličeji. Ano, jsem si vědoma, že to byl vlastně projev lásky, ale po takových 3 měsících už to bylo se skřípěním zubů. A takové uspávání i hodinové, dvouhodinové...no, děkuji. To si už neprosím.

Měla jsem cíl kojit alespoň první půl rok. Podařilo se. Pak jsem si říkala, že do roka to potáhnu. Podařilo se, tak nějak už přirozeně. Potom jsem to natáhla na rok a půl. Mezitím bylo výše popisované divné usínání, tak jsem s tím "psychicky" bojovala. Chtěla jsem dál kojit, ale nedalo se to s ní nijakým způsobem vyřešit. Zkoušeli jsme s manželem všechno možné. Takže ke konci 21. měsíce to přišlo. Konec kojení...

A o tom příště, protože to bude zase na delší povídání...

Maminky, jak jste to měly s kojením vy? Bylo bezproblémové nebo mělo podobný průběh? Pomohl vám někdo ze začátku? Budu ráda za každý komentář :) 

Vaše

You May Also Like

7 komentářů

  1. Rada si čítam Tvoje články a tento ma obzvlášť bavil čítať.
    Mám už veľké dcéry (12 a 8) a dojčenie je už dávno za nami :)).
    Len konštatujem, že prvorodená bola dojčená 2 a 3/4 roku, druhorodená 2 a 1/4, potom som išla na operáciu, takže sme s dojčením skončili.
    Obe prvý polrok výlučne, druhý polrok ako doplnok k jedeniu (teda skôr ku koncu druhého polroku, pretože zavádzanie príkrmov bolo veľmi ťažké) a zvyšok skôr pitie mlieka ako samotné dojčenie + mojkanie a tak.
    Pri prvorodenej to išlo ako po masle, bez problémov od začiatku, pila cez deň max každé dve hodiny tak 5-8 minút. Mala veľmi silný sací reflex a vytiahla si všetko hneď. Priberala ako divá. Doteraz si pamätám ten šok pri prvom vážení o pediatričky kedy zistila že za 2 týždne od pustenia z pôrodnice pribrala 800 g. Aj na to vyzerala :))). Tie mišelinky na nohách boli neskutočne roztomilé.
    Pri druhorodenej som mala rizikové tehotenstvo, 6 mesiacov som si odležala poctivo doma 23 hodín denne. Po pôrode, resp. rizikovom tehotenstve, sa mi spustili nejaké ochorenia, mala som problémy sama so sebou, takže dojčenie bol menší problém, mlieka dosť, len jeho spustenie bol problém. Zabojovala som a išlo to, síce nie tak ľahko a prirodzene ako pri prvorodenej, ale išlo. Možno aj skúsenosti a môj pocit, že keď to šlo prvý raz, tak to pri druhej dám tiež, spôsobili, že aj napriek mojim zdravotným problémom, pobytu v nemocnici (aj s krpatou) a pod. to dojčenie nakoniec išlo, i keď to nebolo také prirodzené a easy ako predtým.
    A veľmi pomohol manžel, ktorý odrážam útoky zvonku z rodiny, aby som dala čajíčky, umelé mlieko keď plakali a pod.
    Takže suma sumárum, krásne obdobie, aj to spatie na prsníku a nočné vstávanie. Ale stačilo :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Wau, díky za komentář, který je asi nejdelší na tomto blogu (co si pamatuji) :) Paráda, že to s první dcerkou šlo tak výborně - Sandra sice byla papkáč, ale o 5 min. kojení jsem si fakt mohla nechat zdát :)
      Uff, ale ležet 6 měsíců a mít druhou malou dcerku, to musel být jiný zabírák i na psychiku...
      Já to zpětně beru taktéž pozitivně, protože i přesto, že jsem tu o tom teď psala, tak už asi zapomínám na to, jak to dokázalo bolet a jak jsme se trápily a spíš na to vzpomínám s takovou lehkou nostalgií :) Jsou dokonce dny (když je Sandra extrémně hodná/roztomilá/šikovná...) kdy bych jí to prso nejraději (za odměnu :D) zase strčila ...kdyby to šlo :))

      Vymazat
  2. Ano, suhlasim, spatne to hodnotim ako krasne obdobie, najma teraz ked vidim pubertalne zachvevy prvorodenej -radsej nocne vstavanie ako toto :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uff, to vážně? :) No to se máme asi na co "těšit" :))

      Vymazat
  3. Ano, suhlasim, spatne to hodnotim ako krasne obdobie, najma teraz ked vidim pubertalne zachvevy prvorodenej -radsej nocne vstavanie ako toto :).

    OdpovědětVymazat
  4. U mňa malo kojenie horší priebeh. V pôrodnici mi priniesli dieťa a dali asi minutové inštrukcie - takto ho priložíte, takto ho prebalíte. Či sa nám to darí, už nikto nekontroloval. Ako prvorodička som nevedela, že syn sa prisaje na moc krátku dobu. Skúšala som to, chvíľu sa pricucol, mlieko nikde, tak prestal. Až na tretí deň, keď som stále nemala mlieko, to sestry začali trochu riešiť. Ale tým spôsobom, že sa pozreli na prisávanie asi 10 sekúnd a už bežali inam. Doporučili mi klobúčiky, ktoré som teda začala používať. Štvrté ráno sa konečne mlieko spravilo a prvé ozajstné kojenie som si myslela, že umriem, bolesť hrozná.

    Z pôrodnice som odchádzala síce rozkojená, ale s doporučením dokrmovať Nutrilonom. Mlieka doma už bolo celkom dosť, takže na dokrm som sa vykašlala, ale bolelo to stále tak, že mi tiekli slzy. Zavolala som si domov laktačnú poradkyňu, ktorá skontrolovala techniku (v podstate som to robila správne) a doporučila vyhodiť klobúčiky. Bolelo to však stále hrozne, na mňa proste neplatili tie poučky, že kojenie správnou technikou nebolí. Po kojení bola bradavka celá biela a odkrvená, na internete som naštudovala, že to môže byť syndróm bielej bradavky.

    Trápili sme sa hrozne, na spustenie mlieka som musela používať odsávačku, lebo môj syn mal v puse snáď žiletky :D Musela som kojiť len v jednej polohe (zboku) obklopená vankúšmi, nehrozilo, že by som kojila niekde vonku na lavičke. No keby z mlieka syn krásne nepriberal, tak by som sa na to okamžite vyprdla. Trvalo to asi 2 mesiace a veľmi postupne sa to zlepšovalo. V treťom mesiaci som si uvedomila, že to už vôbec nebolí :)

    Teraz už je všetko v pohode a dúfam, že s druhým dieťaťom to bude lepšie. Kojím syna celkom 18 mesiacov, v noci sa budí 3-6 krát a uvažujem o odstavení, takže som moc zvedavá na pokračovanie článku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uff :( Tak u nas to trvalo nastesti kratsi dobu, ta obrovska bolest. Je ale pravda, ze bile bradavky jsem mela po kojeni skoro stale...
      Instruktaz v porodnicich je asi vsude stejna...resp. temer zadna. Ja opravdu byla celkem rada za tu zloutenku, protoze tam meli cas se nam aspon trosku venovat...jinak bych to asi nedala.
      A clanek uz mam temer pripraveny, tak uz snad brzy...i kdyz nevim, jestli to bude az tak zajimave. Bylo to plne kriku...ehm :D

      Vymazat