Dopis Sandře "S láskou máma"

by - neděle, května 08, 2016

"Milá Sandro,

tento dopis ti plánuji odevzdat až v době, kdy se sama staneš mámou. Doufám, že to nebude překvapivě brzy - to by tatínek opravdu nevydýchal :) Pevně věřím a doufám, že to bude v době, kdy už budeš mít za sebou nějaké vztahy, životní zkušenosti, krásné zážitky a vzpomínky na dětství.

Nikdy nezapomenu na těhotenství s tebou. Na první pohyb, který byl spíš jako takové polehtání, kdy jsem ale bezpečně věděla, že si to ty. Na všechny další pohyby, kdy si mi boxovala do všech vnitřností a já už tušila jaký bude tvůj temperament. Na okamžik, kdy si poprvé kopla tatínka do ruky, před odchodem do práce. Na jeho výraz nikdy nezapomenu a já sama jsem byla totálně dojatá. I teď ten knedlík v krku cítím. S láskou a úsměvem vzpomínám na ležení na gauči v pokročilém stádiu těhotenství, kdy si vystrkovala tvé obrovské nožky "z bříška" a já tě lechtala na patičkách. A ještě úžasnější bylo, že v té době si už komunikovala s tatínkem a reagovala na jeho hlas, ale třeba i ty jeho nohy, kterými tě "přetlačoval" a ty sis samozřejmě nenechala nic líbit :)

Nikdy nezapomenu na den, kdy ses narodila. Na okamžik, kdy jsem viděla tvá zádička a zadeček na porodním sálu. Ty, skrčená jako malý batůžek, na bříšku, když ses dostala na svět. Nezapomenu na radost, když si začala hlasitě protestovat, že si venku z teplého bříška. Hned jak jsem tě viděla, tak bych tě poznala mezi tisíci. I přesto, že jsem si nedokázala představit, jak budeš vypadat, tak mě tvoje tvář nepřekvapila. Byla si prostě dokonalý mix nás obou a od prvního dne jsem v tobě viděla sebe a v některých okamžicích tatínka, babičky,...

Po tvém narození se začal šílený kolotoč starostlivosti o tvojí maličkost a nebylo to lehké. Přiznávám, že jsem si i poplakala a tak unavená jsem nebyla do té doby nikdy. První dny a týdny utíkaly neuvěřitelně rychle, možná i proto, že jsme s tatínkem moc nepospali a člověk přestal vnímat kdy je den a noc. Všechno ale směřovalo k tomu, aby jednou nad ránem, asi ve tři ráno, kdy jsem už byla zoufalá z nevyspání, ses najednou ztišila v mém náručí a usmála se. Poprvé! Srdce mi poskočilo a dělala jsem vše pro to, aby ses usmála znovu. Abych se přesvědčila, že se mi to jen nezdálo.

Ubíhaly další dny, týdny, měsíce, roky...a i když jsem myslela, že to postupem času bude jednodušší, tak se "level" stále zvyšoval a když jsme překlenuly jedno horší období, tak po relativní chvilce klidu, přišlo další. Třeba zápal průdušek v pátém měsíci, kdy jsem za 3 dny nespala více jak 3 hodiny dohromady. Pak zoubky a zvlášť ty první si velmi prožívala. A my s tebou. Jsem vděčná, že tatínek tě miloval snad ještě více jak já a pomáhal mi se vším. Nebál se žádné činnosti :), takže vesele přebaloval všechny katastrofy, uspával tě, houpal,...a blbnul a bláznil se s tebou. Každý den, i po dlouhém a únavném dni v práci, si s tebou vyšel ven, abych si mohla odpočinout. Což stejně dopadlo většinou tak, že jsem uklízela, ale to asi i ty sama jednou pochopíš :)

V prvním roce šlo vše strasně rychle a po prvním úsměvu jsme se dočkali chechotu, blabotání, hraní si s hračkami, přetáčení se na bříško (což se ti strašně líbilo), nadšené kopání a výskání, sezení, plazení se a lezení. Pokusy o postavení se. První krůčky. První slova. To první bylo "máma" a doslova si ho zařvala. Asi abych ho slyšela v druhé místnosti, protože v tu chvíli ses bláznila s tatínkem.

Nikdy mě nikdo nepřipravil na to jaké to bude - být mámou. A osobně si myslím, že se na to ani nedá připravit. Je to nový druh zodpovědnosti a od okamžiku porodu už není nic tak jako dříve. Každopádně už od prvních dnů jsem měla pocit, že ty k nám prostě patříš. Jak kdyby si s námi byla už mnohem déle než pár okamžiků. Jak když celý náš život a náš vztah s tatínkem směřoval právě k tobě.

Nejtěžší ale i tak bylo přestat být sobcem a dokázat se obětovat a zatnout zuby, když si nebyla zrovna nejhodnější ;-) Ano, i takové chvíle byly. Bylo těžké překonat i únavu z nevyspání, protože já jsem si vždy ráda pospala. Bylo náročné rekonstruovat nový byt a stěhovat se s tvou lezoucí a extrémně zvědavou maličkostí.

Na druhou stranu nejlepšími okamžiky byly ty, kdy jsme byli všichni tři spolu. Milovala jsem naše společné sledování dětských pořadů v podvečer, kdy jsme si každý den všichni sedli do obýváku, ty si ukázala kam si má kdo sednout a zapnuli jsme ti písničky nebo pohádky. Ty ses pohupovala do rytmu a sem tam nás vybídla k společnému tanci. A i když si byla někdy "zahleděná", tak si vždy jen kontrolovala, jestli tam oba, já i tatínek, jsme. Kdo si dovolil odejít, ten byl nalezen v bytě a dovlečen nazpět :) A i když nás někdy "otravovalo" to, že ses po nás stále šplhala, tak je mi jasné, že si prostě chtěla jen být s námi. Na ničem jiném nezáleželo. A ty pusinky, které si nám dávala. Na ty nezapomenu nikdy.

Tento dopis píšu v době, kdy tatínek šel hrát fotbal a ty jsi někde na procházce s babičkou. A už teď se těším až přijdeš, spatříš mě, poznáš mě, vyběhneš ke mě s nadšeným výkřikem "mama". Pevně doufám, že i tu pusinku dostanu.

Je ti právě 19 měsíců a i když netuším co nám život ještě připraví, tak věřím a doufám, že ti s tatínkem vytvoříme nádherné vzpomínky a dětství, na které budeš s láskou vzpomínat. A až se jednou i ty staneš mámou, pochopíš jak náročné, ale zároveň naplňující mateřství může být. 

S láskou
máma" 

You May Also Like

4 komentářů