12-tý měsíc s naší temperamentní slečnou :)

by - sobota, října 24, 2015

Vždy jsem nesnášela, jak každý říkal: "Až na dětech vidím, jak strašně stárnu..." A najednou ani nevím jak a uběhl jeden rok! Fakt už je to rok... I přesto, že to byl asi nejnáročnější rok mého života (nejen z pohledu mateřství, zvykání si na tento "stav", ale i z pohledu rekonstrukce, hypotéky, stěhování, zabydlování...), tak utekl neuvěřitelně rychle.

"Mami, co se děje, že tu všichni tak stojíte?" Asi to si musela říkat, když jsme na ní dělali všichni opičky za fotoaparátem...
stejně se pořádně smála až když se nefotilo :D

Náš prcek zatím nechodí. Na jednu stranu jsem i ráda, na druhou se už těším, že jí konečně nebudu muset všude "jistit" před případným pádem. Stoupá si snad nonstop a u čehokoliv a už jsem jí přistihla i u záchodové mísy :-/ :D Někdy když nemůže večer usnout, tak si stoupá a sedá a stoupá a sedá a stoupá a sedá stále dokola... Když to dělá tak 5 minut, tak je to roztomilé. Po hodině mě už šlo vzteky rozdrapit :D, ale ona se prostě neunaví... :) Stále však stojí s oporou, i když už sem tam se zapomene a chytne do obou ručiček libovolný předmět, který by držet neměla (ovladač od telky, rozmočenou křupku, ubrus, talíř, telefon...) a já zase přiskakuju, abych jí přidržela. Takže tento měsíc jsem jí vlastně stále za zadkem a ona si objevuje svět...a někdy podle mě ani nevnímá, že jsem jí zachránila od tolika pádů, prasknutí do hlavičky o hrany apod. Nábytek jinak obchází už slušně, jen nohy má ještě stále takové...podlamující se :) Ale to přijde... v posledních dnech baští jak blázen, tak určitě i něco do nohou půjde :D a dva dny před prvními narozeninami se najednou zničehonic začala pouštět každé opory a neohroženě se vydala na samostatnou cestu mezi mnou a manželem...zatím bez úspěchu, ale asi už to nebude dlouho trvat :)

Naučila se na vše odpovídat "Ne" a kroutí u toho hlavičkou. Takže to u nás to vypadá třeba i takto:
Manžel: "Je Sandrička hodná?"
Sandra: "Ne."
Já: "Máš ráda tatínka?"
Sandra: "Ne."
Já: "Je tatínek šikovnej?"
Sandra: "Ne."
Manžel: "Je maminka hloupá?"
Sandra: "Ne."
Manžel: "Sakra, špatně položená otázka..." :D
Sandra na to: "Ne."

Takže tak se teď doma bavíme :D Sandra se naučila zamučet jak kravička, stále říká "a bá..." (a bác) a "hapa" (hapalo) na každou kravinu :D a uvědomuje se, že to je něco co spadne. Někdy nás už upozorní, že "a bá..." a už v ten okamžik hodí třeba misku s jídlem na zem :D. Na vše ukazuje prstem, proto jí teď všude vše vysvětlujeme a seznamujeme se světem. Horší je když ukazuje na cizí lidi prstem a já nějak nevím co říct, abych náhodou neurazila...už tak je většinou Sandra přivádí do rozpaků :D Naučila se opakovat moje povzdechy, protahování po ránu, pozpěvování a vlastně je jak moje zrcadlo. Člověk si už pomalu musí zvykat, že ten človíček opravdu hodně vnímá :) Nově se umí i schovávat a hrát "kde je Sandrička". Nejrozkošnější je, když si schovává hlavu "do kyblíku" (takového malého dětského, nebojte) a do něj se chechtá a v tom kyblíku to rezonuje a ten smích je asi třikrát hlasitější než normálně :D A pak držte vážnou tvář. Až v tomto měsíci se naučila z plna hrdla chechtat a je to asi nejlepší antidepresivum co znám a jsem ochotná situace, u kterých se chechtá, dělat stále dokola...jako například, když jsem jedla hrozny. Nikdy nejím slupku, takže jen vycucnu obsah hroznu a odhodím prázdnou slupku. Zpravidla to dělám normálně do misky, ale tak jeden večer se mi nechtělo, tak jsem stála přímo nad odpadkovým košem a házela to přímo do něj. Po chvilce se Sandře začaly třást ramena. Po pár dalších, kdy mě bedlivě sledovala, se začala chechtat jak blázen na celou bytovku. Málem jsem se tím hroznem zadusila, slzy smíchu mi tekly, ale pokračovala jsem, protože za "TO" to opravdu stojí :)

Temperament se stále projevuje. V kočárku nedokáže sedět v klidu, stále na vše ukazuje, výská, chechtá se na všechny, naklání se, oslintává boky sporťáku, sedí v takových polohách, že některé starší dámy na mě tak nesouhlasně škaredě koukají (a to neví, že jí stále rovnám :D), strhává si čepici z hlavy, cpe si vše do úst (chyba sbírat kaštany a jeden jí dát "však ať si sáhne" :D) Začíná být i nervák, když jí něco zakážeme, ale zatím zpravidla poslechne. Jen si pobrečí, protože ví, že nemůže...:D

Tento měsíc jsme si zažili "srandu" i s podáváním antibiotik. Bohužel asi prochladla, jak se prudce změnilo počasí z veder na takové to typické podzimní. Takto malým dětem se dávají antibiotika jako sirup. Člověk si řekne super, ale kdyby to aspoň jako nějaký dobrý sirup chutnalo. Poprvé otevřela v pohodě pusinku, ale potom už to byl desetidenní boj 3x denně, kdy antibiotika byly snad na všem - i ve vlasech malinké (nešlo to vymýt, trošku jsme musely odstřihnout :D), na našem i jejím oblečení, na ložním prádle, na zdi (!!!), na podlaze, kuchyňské lince...

Výška Sandry je stále nadprůměrná - okolo těch 83 cm a váhu si "drží" někde na 9,2 kg :) Okolí říká, že prý nemá čas na to přibírat, když se tak hýbe :D Má zase o dva zuby víc, takže už 10. Konečně jsme v polovině :D Zničehonic jí začaly růst stoličky, které někdy rostou až kolem dvou let. Přišla na to sestřička u doktorky, kdy jsme Sandru držely ve třech, aby se doktorka mohla podívat, jestli má ještě bolavé mandle. A my s manželem mysleli, že je taková nervózní proto, že je nemocná a má antibiotika. A ony to byly rostoucí čtyřky :)

A jedna z největších změn za poslední měsíc. Sandra začala spát jen jedenkrát za den. Začalo to postupně tak, že odpolední spánek posouvala stále na pozdější hodinu a bylo těžké jí uspat. Nakonec se to nějak ustálilo a spí jednou, ale déle :)

A co závěrem prvního roku? Nic a nikdo vás nepřipraví na to jak těžké, ale i krásné to bude. Každý si může povídat co chce, ale sledovat své dítě, které vás objímá, usmívá se na vás po ránu, chechtá se když uděláte nějakou blbost, užívá si vaše pusinky...to je nezapomenutelné. A proto každé mamince přeju, aby tyto úžasné okamžiky přebily ty těžké, probdělé noci, houpání uřvaného miminka, "nucení" kojence k jídlu atd. :) Naše Sandra se už stává batoletem...a já tak nějak tuším, že to nejroztomilejší období prožíváme právě teď. Je dokonalá, je naše, je totálně namixovaná "z nás" a vidíme už její povahové rysy...a děsíme se jaký čert z ní ještě bude :D

Ale prý když je jedno dítě zlobivé, tak druhé bude hodné...snad :D

Vaše

You May Also Like

8 komentářů

  1. Ta je krásná. V tomhle věku asi dá pořádně zabrat rodičům.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To teda...a víme, že bude hůř...minimálně v okamžiku až se naučí odmlouvat a utíkat :D

      Vymazat
  2. Krásný článek, gratuluji k prvním narozeninám, je sladká :-) Elenka taky na všechno říká ne, soupá si všude, obchozí... máme to dost podobné :-) A to nevím, jestli to pravidlo fakt platí, u nás bylo první zlobivé, druhé ještě více a až třetí je o poznání více v klidu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Tak jde vidět, že asi děti jsou všechny v něčem podobné ve stejném životním období :D...a cože? Neděs mě předem...zařekla jsem se, že max. dvě a tak trošku doufám, že případnédruhé nebude tak temperamentní :DD
      A Elenka je jinak taky kočka krásná :))

      Vymazat
  3. Hezky napsané. Náš syn právě oslavil 1/2 roku :-). Děkuji za skvělé a inspirativní články. Aspoň vždy vím, co mě čeká..:-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za milý komentář :) A neboj/te za chvíli se bude pohybovat rychlostí blesku...:D

      Vymazat
  4. Gratuluji k roku! Našeho Davídka to čeká o víkendu :) Sleduji vaše články a je to tak nějak všude stejné, tak se mi vždy uleví, že v to nejsme samy :-D Sandra je nádherná holčička a buďte ráda, že je živá ;-) Marcela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Gratuluji i já! :) Pěkně oslavte :) A ano, jsme rádi, že je takový čertík..jen je to někdy opravdu náročné :D Děkuji za milá slova a přeji vše dobré :)

      Vymazat